1. LITERATURA A MÝTUS

 

1. MÝTUS = vyprávění, báje

-          obřadní cykly vycházely obvykle z jisté víceméně jednotné soustavy názorů a představ, jimiž člověk odpovídal na základní otázky: jak a proč vznikl svět a lidstvo, čím je řízen běh světa, koloběh slunce, střídání ročních období, proč přicházejí přírodní pohromy, neštěstí, nemoci, proč člověk umírá, zda a jak pokračuje jeho existence i po smrti apod. - tuto soustavu názorů a představ nazýváme mýtem

 

MYTOLOGIE = bájesloví, soubor mýtů z počátku kulturního a civilizačního vývoje lidstva

 

1) starověká - Egypt, Sumer, hebrejská (svět = plochá deska na pilířích na moři)

2) antická - jednoznačná a prostá morálka, osud nade všemi

3) středověká - křesťanská

4) orientální - a) arabská - Korán

                b) čínská - Kniha písní

                c) japonská - lyrika, dvorská dramata

                d) indická - védy, Mahábhárata, Rámájana

5) jihoamerická - aztécká, incká, mayská

 

 

2. VZNIK MÝTU

-          svou podstatou je mýtus výkladem světa, jeho dění a zákonitostí, ale výklad nerozumový, obrazný, fantastický, založený na omezeném poznání a kusých zkušenostech, na úsudcích a představách 

-          mytický názor na svět byl podkladem víry v účinnost magických úkonů; magie byla činným využitím mýtu

 

-          lidská zkušenost, že každý čin má svého původce, byla přenesena do mýtu: bleskem někdo trestal, novorozeněti někdo stanovil osud (sudičky), někdo způsobil smrt utopením (vodník) atd. Všecky síly přírody, rozumem tehdy ve své podstatě ještě nepoznané, tak nabývaly podoby bytostí víceméně podobných člověku, avšak daleko mocnějších, hrozivějších, jejich vůli i rozmaru byl podroben člověk i příroda. K těmto božstvům byli pak postupem času přiřazováni lidé, kteří nějak vynikli nebo se o lidstvo zvlášť zasloužili (např. Prométheus, který proti vůli bohů přinesl lidem oheň)

 

 

3. STAROVĚKÝ MÝTUS

Život pravěkých lidí byl určován především jejich vztahem k přírodě, jejich naprostou závislostí na ní. Při tehdejším stavu poznání se před ní cítili bezmocní, byli plni bázně před jejími silami, které si neuměli rozumově vysvětlit ani je nějak ovládat. Když se později pokoušeli vyložit se je jako démony, božstva, která určují a ovládají osud člověka a jejichž přízeň je radno a nutno si naklonit. Kresby a malby zvířat  z doby kamenné, zobrazují zraněná zvířata často se šípy a kopími v těle. Tyto malby vznikaly jako složka magických obřadů, které měly zajistit úspěšný lov. Obřadní úkony byly provázeny i slovními projevy.

Už v nejranějším období společenského vývoje si lidé uvědomovali, jaký význam má slovo, při vzájemném styku, při sdělování zkušeností.

Ze zkušenosti o významu a moci slovního sdělení mezi lidmi vznikly magické průpovědi, zaklínadla a zaříkadla, jež měla zajistit zdar lovu, úrody, odvrátit přírodní pohromy, nemoci, vzbudit něčí náklonnost atd. Aby se v zaklínadlech zvýšila účinnost slov, byla rovněž pronášena zpěvavě a výrazně rytmicky - slova a tanec měly magický význam při modlitbách.

Při polní práci nabývali lidé postupně rozumových zkušeností, které vyjadřovali a ústní tradicí si předávali v podobě tzv. pranostik. Stanoví, jak, kdy a co dělat při polní práci a chovu dobytka, shrnují zkušenosti s počasím, snaží se je předvídat. Formou jsou podobné příslovím, která vyjadřují životní zkušenosti jednotlivců i kolektivu a shrnují ve svém celku soustavu soudů lidu o tom, co je dobré a špatné, tedy soustavu jeho mravních názorů, a podávají tak soubor předpisů, jak se zachovat v kterékoliv životní situaci.

 

Obřadní cykly. I při rostoucích zkušenostech a pokročilejších metodách hospodaření lidé stále cítili, jak jsou závislí na přírodním dění, jak rozmar počasí může rázem zničit výsledek celoročního úsilí. Snažili se jej tedy zabezpečovat i nadále jinak, mimorozumovými prostředky. Z původních magických úkonů se postupně vytvořil souvislý a bohatě rozvitý sled obřadů, rozložených rovnoměrně po celém zemědělském roce a seskupených kolem čtyř jeho významných etap: jarní a podzimní rovnodennost, letní a zimní slunovrat. Svým původním významem, zamýšleným účinkem byly výroční (kalendářní) obřady magické úkony a každý úkon něco konkrétního představoval (např. při přivolávání jara byla utopena loutka představující smrt, zimu; pálení čarodějnic, otvírání pramenů). Podstatnou částí těchto obřadů byly i lyrické písně.

 

Z výročního cyklu se postupem času vydělil a osamostatnil tzv. obřadní cyklus rodinný. Souvisel s takovými událostmi, záležitostmi, potřebami lidského života, které nezávisely bezprostředně na přírodním dění a koloběhu ročních období. Patří sem narození dítěte, biřmování, svatba, pohřeb.

 

- z mýtu se později vyvinuly 2 linie - a) starověká orientální lit. - eposy; b) lidová slovesnost - zaříkávadla, pranostiky, ukolébavky, lid. písně, pohádka, pověst

                                      

 

4. VZTAH MÝTU A EPIKY - EPOSY

 

EPOS = lit. zpracování mýtu; rozměrná epická veršovaná skladba s množstvím postav, pomalým tokem děje

-          je v něm nějaký ucelený příběh + filozofické myšlenky + mravní ponaučení

-          vypravuje o válkách a hrdinských skutcích celonárodního významu, zároveň však shrnuje filozofické a náboženské představy své doby

-          epos hrdinský (opírá se o bájesloví starověkých kultur; mívá neznámého původce), rytířský (ze šlechtického prostředí doby románské a gotické; zdůrazňuje rytířské ctnosti a křesťanské ideály; např. několikeré zpracování historie Alexandra Makedonského), historický (básnicky přetváří skutečné dějinné události; např. Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa), duchovní (vychází z křesťanských idejí a biblických námětů; např. Ztracený ráj od Johna Miltona), směšnohrdinský (paroduje vznešenost hrdinského eposu; Válka žab a myší, Děvín od Šebestiána Hněvkovského)

 

-          vůbec nejstarší je sumerský Epos o Gilgamešovi, dále Homérova Ilias a Odysea, staroindické eposy Mahábhárata a Ramájana, Vergiliova Aenais, eposem svého druhu je i první část Bible - Starý zákon

 

EPOS O GILGAMEŠOVI

-          babylónský epos z 2. tisíciletí př.n.l., nejstarší literární památka světové literatury, objevená v 19. století

-          vývoj básně: jeho základem bylo několik hrdinských zpěvů, které se šířily ústní tradicí od 3. tisíciletí př.n.l., spjatých s postavou krále města Uruk Gilgameše; první písemné zpracování je v sumerském jazyce a pochází z počátku 2. tisíciletí př.n.l.; nejlépe je dochována nejmladší novoasyrská verze ze 7.st.př.n.l., která pochází z knihovny asyrského krále Aššurbanipala v starověkém městě Ninive. Byl psán na hliněných destičkách klínovým písmem a obsahuje 12 zpěvů.

-          Gilgameš byl zřejmě historickou postavou krále, který vládl na přelomu 4.a 3. tisíciletí př.n.l. v jihobabylónském městě Uruku.

 

Děj:

Král města Uruk Gilgameš byl ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk. Tvrdě vládne obyvatelům města, nutí je k těžké práci na městských hradbách. Obyvatelé požádají bohy o pomoc a ti vytvoří polodivokého člověka Enkidua, nadaného neobyčejnou silou, který pak žije ve stepi se zvířaty a chrání je před lidmi. Lovci mu přivádějí nevěstku Šachmatu, aby dokonala přeměnu Enkidua v člověka. Enkidu přichází do Uruku a v zápase přemůže Gilgameše. Oba se posléze spřátelí a společně se vypraví do libanonských hor, aby zničili krutého obra Chuvavu. S pomocí boha slunce Šamaše ho přemohou. Po návratu do Uruku se do Gilgameše zamiluje proradná bohyně Ištar. Gilgameš ji odmítá a za trest je napaden nebeským býkem. S Enkiduem býka zabijí. Enkidu urazí bohyni, přivolá tak její kletbu a umírá. Gilgameš želí jeho ztráty a hledá tajemství věčného života. Vydá se za jediným nesmrtelným člověkem Uta-napištimem, který přežil potopu světa (poprvé je zde zachycen motiv potopy světa, který se později objevuje ve Starém zákoně), a žádá ho o radu. Gilgameš ale nesmrtelnost nezíská, protože nedokáže bdít šest dní a sedm nocí. Ani získání tajemné rostliny věčného života z mořského dna mu nepomůže, neboť mu ji v nestřežené chvíli pozře had. Zbývá mu návrat do Uruku a pýcha nad vlastním díle - pevnými městskými hradbami. Jako by jedině činem, jenž přetrvá, mohl člověk překročit meze kladené smrtí. Epos je zakončen rozhovorem mezi Gilgamešem a duší Enkidua, vyvolanou z podsvětí, v kterém se Gilgameš dovídá o pochmurném životě po smrti.

 

-          význam eposu, který je výrazem mezopotámské kultury, jež ovlivnila kulturu řeckou a hebrejskou a v širším slova smyslu pozdější kulturní vývoj evropský, je nejen v pozdějším převzetí bájeslovných prvků těmito kulturami (o potopě světa, o létání, o přemožení silnějšího nepřítele), ale i o smyslu přátelství, boje s osudem.

 

 

ÍLIAS

= homérský válečný epos starořecké lit. z 2.pol. 8. stol.př.n.l.

 

ODYSSEIA

= starořecký mytologický epos z poč. 7. stol. př.n.l.

- motiv touhy po domově, cesty

 

MAHÁBHÁRATA (Velké vyprávění o Bháratovcích)

= hrdinský zpěv, nejproslulejší staroindický sanskrtský epos, pravděpodobně nejrozsáhlejší básní na světě vůbec

-          je připisován legendárnímu uspořadateli véd světci Vjásovi

-          tento epos vznikal postupně asi někdy mezi 4. stol. př.n.l. a 4. stol. n.l.

-          základem je historická událost, ovšem bohatě rozvinutá a doplněná fantazií autora

-          k líčení hrdinských soubojů a bitev (nepřátelství, boj a závěrečná osmnáctidenní zničující bitva mezi spřízněnými rody Kuruovců a Pánduovců), velkých intrik a tragických lásek a nenávistí starověkých hrdinů byly připojeny výklady o zákonech, morálce a filozofii, úvahy politické a podobně

 

 

RÁMÁJANA

= staroindický epos

-          vznikal postupně od 2. stol. př.n.l. do 2. stol.n.l.

-          autorství připisováno básníku Válmíkinu, který v díle také vystupuje

-          epos, který opěvá osudy Rámy, syna kóšalského krále Dašaratha, nuceného odebrat se do vyhnanství i se svou krásnou ctnostnou ženou Sítou. Síta je později unesena králem démonů, ale hrdinové eposu nakonec přece překonávají všechny nástrahy osudu i temných sil a šťastně se vrátí do otcovského paláce, kde se Ráma ujme vlády. Nepřekonají však sílu pověry a předsudků. Síta musí prokazovat svou nevinu pokáním a "božím soudem", v němž je sice bohyní Země ospravedlněna, ale zároveň ztrácí život.

 

-          zvláštní ráz dodávají tomuto eposu nejen exotická příroda a pohádkové prvky indické mytologie, její bozi, démoni, zlidštělý svět opic a medvědů, ale i morální svět, v němž se pohybují hlavní postavy děj, ideály hrdinské ctnosti a pokory, poddanské a synovské oddanosti, ženiny věrnosti a neviny, jejího sebeobětování

 

 

AENEIS

= největším dílem Vergilia

-          tematicky je pokračováním Íliady, neboť líčí osudy hlavního hrdiny od pádu Troje do vítězství nad Turnem

-          podle pověsti byl Aeneas synem dardanského krále a bohyně lásky a krásy Afrodity, zakladatel města, z něhož vzešel Řím

Děj:

Epos je složen z 12 zpěvů. V prvních 6 zpěvech hlavní hrdina odplouvá z Troje na příkaz samotného Dia hledat novou vlast Itálii. 7 let se pak plavil na moři, navštívil mnoho zemí a zažil mnoho útrap. Za plavby mu zemřel otec, bouře rozmetala lodě a zahnala je až k břehům severní Afriky. V Kartágu se do něj zamilovala královna Dido a Aeneas by rád přijal její nabídku a stal se po jejím boku králem, ale Diův rozkaz byl mocnější. Pokračoval tedy v plavbě do Itálie. Ideový vrchol eposu je v 6. zpěvu, v němž hrdina navštíví podsvětí a při prohlídce duší ještě nenarozených spatří římskou budoucnost až po Augusta.

V 7. až 12. zpěvu se dostává Aeneas k italskému pobřeží a na radu ducha svého otce vplul do ústí řeky Tiberu a založil tam město. Na území kolem Tiberu žili Latinové, jimž vládl král Latinus. Ten dal Aeneovi za ženu svou dceru Lavinii. Ostatním Latinům se ale toto počínání krále nelíbilo, navíc se do sporu vložil i král sousedních Rutulů Turnus, původní Laviniin ženich. Boje ustaly až poté, kdy Aeneas porazil Turna v souboji.

Aeneas se liší od ostatních řeckých hrdinů. Vědomě se podřizuje osudu, jeho hlavní vlastností je plnění povinností vůči bohům, vlasti, rodině a přátelům.

 

BIBLE

= soubor knih Starého a Nového zákona, nazývaný též Písmo svaté; 12.-2. st. př.n.l.

-          nejznámější světová kulturní a literární památka, soubor nejen náboženských textů (o jediném bohu Izraelitů - označován jako Hospodin), ale i o mytologické (pověsti, legendy), historické, právnické a literární texty (o vývoji Palestiny od starověku až po počátky křesťanství)

-          v letech 386-405 byla Bible přeložena do latiny Hieronymem. Tomuto textu se říká Vulgáta

 

I. Starý zákon = základ židovského náboženství, soubor názorů na svět a člověka; je napsán hebrejsky, část aramejsky

 

-          základem je 5 knih Mojžíšových (řecky Pentateuch, hebrejsky Tóra) = historie a zákony Židů, obsahuje báje o stvoření světa a člověka, historii prvních lidí (Adama a Evy a jejich vyhnání z ráje, historii Abraháma a jeho potomků,...)

 

1. Genesis - o stvoření světa a člověka

2. Exodus - o narození a životě Mojžíše

3. Levitius - kniha kulticko-rituální + zákony pro kněze a levity (co se dělá při kterých obřadech, co smí a nesmí jíst, pravidla sexu)

4. Numeri - o Izraelitech na sinajské poušti (40 let), putování až k hranicím Palestiny, o posledních úkolech Mojžíšových (10 božích přikázání)

5. Deuteronomium - Řeči Mojžíšovy, v závěru Zákoník, Mojžíšovo poslední pomazání a zlořečení

 

+ dále Knihy proroků, Kniha soudců, Královské knihy, Kniha Rút, Knihy letopisů a další

+ Knihy básnické = lyrické a epické skladby, např. Píseň písní (Píseň Šalamounova) = milostná a svatební lyrika, erotické básně, oslava ženské krásy

 

 

5. VZTAH MÝTU A DRAMA

-          vznik dramatu - z oslav boha Dionýsa

-          Aischylos - Oresteia (rozhodují o něm bohové + silný vliv mýtu) Sofokles - Antigona, Král Oidipus

-          Euripidés - Médea (hlavní role - lidské vášně)

 

- vznik dramatu - z oslav Dionýsa

 

6. VZTAH MÝTU A LIDOVÉ SLOVESNOSTI

-          přísloví = jadrný a stručný výrok obsahující lidovou moudrost; podávají názorný výklad světa, který naši předkové pociťovali jako přirozený a odolávající všem změnám

   - dotýkají se rozmanitých oblastí života: mravních zásad a

     charakterových vlastností, dobra a zla, pravdy a lži, štěstí a

     neštěstí, mládí, stáří, chudoby, nemoci, zdraví, smrti, práce a

     hospodaření, vztahů rodinných, sousedských

   - přísloví mají buď formu obecného konstatování (sytý hladovému

     nevěří) nebo rady do života (nekupuj zajíce v pytli)

   - myšlenku vyjadřují většinou obrazně, pomocí konkrétního příkla-

     du

   - pro snazší zapamatovatelnost používají často rytmus a rým

   - sběrateli českých přísloví byli např. J.A. Komenský, J. Dobro-

     vský, F.L. Čelakovský

 

-          pranostiky = zvláštní odrůda přísloví, která postihuje meteorologické jevy ročního koloběhu

 

-          zaříkadlo = (též zaklínadlo, zažehnání) slovní průpověď, založená na víře v magickou moc slova. Byla pronášena obvykle jako součást magických obřadů, jimiž chtěli naši předkové působit na svět, např. odehnat nemoc, vypomoci si úrodu. V této podobě patří k nejstarším útvarům folklóru.

   Zaklínadlo má formu rytmizovanou, důrazně se prozpěvovalo.

 

-          pohádky, pověsti, lidové písně, ukolébavky

 

7. VLIV MÝTU DNES

-          fantasy lit.

-          člověk hledá orientaci v dnešním světě, kterému nerozumí, proto se snaží najít jistotu v mýtu

 

Ukázky:

 

EPOS O GILGAMEŠOVI

 

zaříkadla, zaklínadla, pranostiky

 

BIBLE