12. VZTAH
OBSAHU A FORMY V LIT.
1. Obsah =
to, o čem spis. píše
Forma =
způsob zpracování tématu, způsob, jakým je dílo psáno,
struktura lit. díla
-
obsah
nemůže být bez formy a naopak (např. pouhé slovo nese určitý význam a přitom má
i svou formu, tj. jistý počet hlásek a slabik, přízvuk, koncovku + další
příklad Morgenstern a Chlebnikov ->vyvolání zvukomalby + Kaligramy od
Apollinaira -> vyvolání určitých představ)
-
obsah
záleží spíše v látce, námětu, tématu, myšlence; forma záleží spíše ve stylizaci,
propracování, v individuálním řešení
2. struktura díla:
-
každé lit. dílo obsahuje: tématiku (viz výše), kompozici, jazyk
kompozice = způsob uspořádání a
spojování jednotlivých tématických prvků se zřetelem k celkovému záměru a
uměleckému smyslu
-
kategorie
časů -> 2 principy: 1. chronologický (shoda s "přirozeným"
uspořádáním jevů); 2. retrospektivní (některé jevy jsou zobrazovány jakoby zpětným pohledem)
jazyk - zákl. jazyk lit. děl je
národní spisovný jazyk, ale používá se i nespisovný (->především charakterizační
funkce - hrdiny, doby, prostředí)
-
u
nespisovného jazyka využívány zejm. dialektismy (nářečí), slova silně
expresivní, vulgarismy, slangové výrazy, obecná čeština
nár.
spisovný jazyk - odborné termíny, archaismy, slova knižní, poetismy, neologismy
-
titul - úzká souvislost s tematickou stránkou
- naznačuje celkové téma (Temno) nebo
hlavní (Babička)
3. jaké pojmy souvisí s obsahem a jaké s formou?
s
obsahem:
syžet - nazýváme jím všechny
tematické složky díla - tj. děj, postavy, vnější prostředí, vypravěč
fabule (děj) - je chronologický sled událostí v díle; tvoří
tematický základ epiky.
Rekonstrukce
děje bývá snazší tehdy, jestliže dílo staví na jediné dějové linii a vypravuje
ji v časovém pořádku (tak tomu je v pohádce, pověsti, baladě). Složitější a
také rafinovaněji vyprávěný děj bývá v povídce, novele, dramatu, eposu a
zejména románu. Zde rozlišujeme děj
hlavní a děje vedlejší, popř.
dějové odbočky. V románech se mnohdy proplétá několik souběžných dějových
linií, přičemž každá může být spjata s jinou postavou a jiným prostředím (W.
Styron - Sophiina volba).
-
hlavně v dobrodružné lit. je kladen důraz na děj (Stevens - Poklad na ostrově)
téma - to, co je v díle nejvíce zdůrazněno; způsob, jak zobrazovat
skutečnost v lit., je složeno z postav, vypravěče, obrazu vnějšího světa a
děje. Výběrem tématu autor určuje svůj úhel pohledu na realitu.
typy
témat:
celkové (to nejvyšší téma díla), základní, vedlejší
idea - základní myšlenka díla, označujeme jí též smysl. Ideový
moment převládá v eseji, filozofické próze a reflexivní poezii, aforismech,
epigramech.
prostředí - souhrn okolností, v kterých někdo žije nebo se něco
děje
-
prostředí rozlišujeme podle různých kritérií na přírodní a společenské, popř.
pracovní, domácí, exotické, venkovské a městské, vnější (exteriér) a vnitřní
(interiér), idylické, reálné, fantastické atd.
-
prostředí je znázorňováno popisem
literární typy - lit. postava natolik reprezentativní, že
ztělesňuje obecnější rysy lidského charakteru. Lit. typ zpravidla odpovídá
zvýšené frekvenci určitých společenských jevů dané doby.
tématika - soubor témat (tématika válečná, historická, utopická,
fantastická, venkovská, městská…)
s
formou: žánry - epické
-> malá ep.(příběh, bajka), střední ep.(báje, pověsti, pohádka,
povídka), velká ep.(epos, román)
lyrickoepické -> balada, romance, moderní epos, poema
lyrické -> píseň, elegie (žalozpěv), óda, hymnus, satira,
epigram, pásmo; (lyrika milostná - intimní, přírodní, společenská, reflexivní -
úvahová)
dramatické -> tragédie, komedie, činohra, melodram, muzikál
žánry věcné lit. -> reportáž, románová biografie, populárně
naučná publicistika, fejeton
-
hranice
žánrů není zcela určitá
-
jakého
vypravěče autor používá = způsob vypravování, jakým způsobem pracuje s dějem
(retrospektiva, vedlejší děje, odbočky), způsob charakterizace postav, jestli
se hl. postava vyvíjí nebo ne, lit. jazyk, kterým postavy mluví (spisovný,
hovorový), autor může splývat s nějakou postavou
4. jestli obsah ovlivňuje
formu a naopak?
když
obsah ovlivňuje formu:
1. ve středověku byly přesně určeny témata,
o čem se bude psát -> ovlivnění formy
-
najednou
začali psát o náboženství a zpočátku ještě používali antickou formu (tragédie,
lyrika, epos), ale až postupně si obsah vynutil vznik nové formy = legendy,
církevní písně, círk. divadlo
2. renesance - vznik tří nových forem
-> villonská balada, sonet a novela
3. moderní lit. - vznik experimentálního
románu (nemá jednu hlavní postavu, nepřetržité vypravování, rezignace na
interpunkci)
když
forma ovlivňuje obsah:
1. např. J. Vrchlický - lumírovci (70.-80. léta
19. stol.; snaha povznést lit. na světovou úroveň, nové formy - gazel, rondel,
ritornel, balata, rispet) - Vrchlický chtěl využít všechny básnické formy,
které existovali, proto si nejdříve vybral nějakou formu a do ní teprve
vymýšlel obsah -> povrchní díla
5. kdy obsah převažuje nad
formou a naopak, kdy je soulad?
Antika - naprostý soulad; vznik
základních forem, snaha o dokonalost, harmonii; v antickém div. nesměla být
znázorněna smrt
-
Aristoteles stanovil formální pravidla ve svém díle Poetika
Středověk - poprvé v historii, kdy si
obsah vynutil vznik nových forem - legendy, modlitby; důležitější byl obsah než
forma
Renesance - obsah převažoval nad
formou; vznik nových žánrů - novela (Boccaccio - Dekameron), sonet (Petrarca),
Villonská balada
Baroko - důraz na formu;
vyhrocenost, protikladnost, mysticismus, kontrast (nebe-peklo)
Klasicismus - důležitější byla forma,
byla pevná forma, řád, daná pravidla; v klas. nesměla v divadle padnout facka;
neuznávali Shakespeara, vzor antika a její dokonalost
Romantismus a realismus - obsah se podřizuje formě;
uvolnění formy, experimenty (román jako dopis, román ve formě dialogů)
Moderní lit. - forma se velice uvolňuje,
stírají se hranice mezi prózou a poezií; vznik nové formy básně v próze (Ch.
Baudelaire)