12. VZTAH OBSAHU A FORMY V LIT.

1. Obsah = to, o čem spis. píše

Forma = způsob zpracování tématu, způsob, jakým je dílo psáno,

struktura lit. díla

- obsah nemůže být bez formy a naopak (např. pouhé slovo nese určitý význam a přitom má i svou formu, tj. jistý počet hlásek a slabik, přízvuk, koncovku + další příklad Morgenstern a Chlebnikov ->vyvolání zvukomalby + Kaligramy od Apollinaira -> vyvolání určitých představ)

- obsah záleží spíše v látce, námětu, tématu, myšlence; forma záleží spíše ve stylizaci, propracování, v individuálním řešení

2. struktura díla:

- každé lit. dílo obsahuje: tématiku (viz výše), kompozici, jazyk

kompozice = způsob uspořádání a spojování jednotlivých tématických prvků se zřetelem k celkovému záměru a uměleckému smyslu

- kategorie časů -> 2 principy: 1. chronologický (shoda s "přirozeným" uspořádáním jevů); 2. retrospektivní (některé jevy jsou zobrazovány jakoby zpětným pohledem)

jazyk - zákl. jazyk lit. děl je národní spisovný jazyk, ale používá se i nespisovný (->především charakterizační funkce - hrdiny, doby, prostředí)

- u nespisovného jazyka využívány zejm. dialektismy (nářečí), slova silně expresivní, vulgarismy, slangové výrazy, obecná čeština

nár. spisovný jazyk - odborné termíny, archaismy, slova knižní, poetismy, neologismy

- titul - úzká souvislost s tematickou stránkou

- naznačuje celkové téma (Temno) nebo hlavní (Babička)

3. jaké pojmy souvisí s obsahem a jaké s formou?

s obsahem: syžet - nazýváme jím všechny tematické složky díla - tj. děj, postavy, vnější prostředí, vypravěč

fabule (děj) - je chronologický sled událostí v díle; tvoří tematický základ epiky.

Rekonstrukce děje bývá snazší tehdy, jestliže dílo staví na jediné dějové linii a vypravuje ji v časovém pořádku (tak tomu je v pohádce, pověsti, baladě). Složitější a také rafinovaněji vyprávěný děj bývá v povídce, novele, dramatu, eposu a zejména románu. Zde rozlišujeme děj hlavní a děje vedlejší, popř. dějové odbočky. V románech se mnohdy proplétá několik souběžných dějových linií, přičemž každá může být spjata s jinou postavou a jiným prostředím (W. Styron - Sophiina volba).

- hlavně v dobrodružné lit. je kladen důraz na děj (Stevens - Poklad na ostrově)

téma - to, co je v díle nejvíce zdůrazněno; způsob, jak zobrazovat skutečnost v lit., je složeno z postav, vypravěče, obrazu vnějšího světa a děje. Výběrem tématu autor určuje svůj úhel pohledu na realitu.

typy témat: celkové (to nejvyšší téma díla), základní, vedlejší

idea - základní myšlenka díla, označujeme jí též smysl. Ideový moment převládá v eseji, filozofické próze a reflexivní poezii, aforismech, epigramech.

prostředí - souhrn okolností, v kterých někdo žije nebo se něco děje

- prostředí rozlišujeme podle různých kritérií na přírodní a společenské, popř. pracovní, domácí, exotické, venkovské a městské, vnější (exteriér) a vnitřní (interiér), idylické, reálné, fantastické atd.

- prostředí je znázorňováno popisem

literární typy - lit. postava natolik reprezentativní, že ztělesňuje obecnější rysy lidského charakteru. Lit. typ zpravidla odpovídá zvýšené frekvenci určitých společenských jevů dané doby.

tématika - soubor témat (tématika válečná, historická, utopická, fantastická, venkovská, městská…)

s formou: žánry - epické -> malá ep.(příběh, bajka), střední ep.(báje, pověsti, pohádka, povídka), velká ep.(epos, román)

lyrickoepické -> balada, romance, moderní epos, poema

lyrické -> píseň, elegie (žalozpěv), óda, hymnus, satira, epigram, pásmo; (lyrika milostná - intimní, přírodní, společenská, reflexivní - úvahová)

dramatické -> tragédie, komedie, činohra, melodram, muzikál

žánry věcné lit. -> reportáž, románová biografie, populárně naučná publicistika, fejeton

- hranice žánrů není zcela určitá

- jakého vypravěče autor používá = způsob vypravování, jakým způsobem pracuje s dějem (retrospektiva, vedlejší děje, odbočky), způsob charakterizace postav, jestli se hl. postava vyvíjí nebo ne, lit. jazyk, kterým postavy mluví (spisovný, hovorový), autor může splývat s nějakou postavou

4. jestli obsah ovlivňuje formu a naopak?

když obsah ovlivňuje formu:

1. ve středověku byly přesně určeny témata, o čem se bude psát -> ovlivnění formy

- najednou začali psát o náboženství a zpočátku ještě používali antickou formu (tragédie, lyrika, epos), ale až postupně si obsah vynutil vznik nové formy = legendy, církevní písně, círk. divadlo

2. renesance - vznik tří nových forem -> villonská balada, sonet a novela

3. moderní lit. - vznik experimentálního románu (nemá jednu hlavní postavu, nepřetržité vypravování, rezignace na interpunkci)

když forma ovlivňuje obsah:

1. např. J. Vrchlický - lumírovci (70.-80. léta 19. stol.; snaha povznést lit. na světovou úroveň, nové formy - gazel, rondel, ritornel, balata, rispet) - Vrchlický chtěl využít všechny básnické formy, které existovali, proto si nejdříve vybral nějakou formu a do ní teprve vymýšlel obsah -> povrchní díla

5. kdy obsah převažuje nad formou a naopak, kdy je soulad?

Antika - naprostý soulad; vznik základních forem, snaha o dokonalost, harmonii; v antickém div. nesměla být znázorněna smrt

- Aristoteles stanovil formální pravidla ve svém díle Poetika

Středověk - poprvé v historii, kdy si obsah vynutil vznik nových forem - legendy, modlitby; důležitější byl obsah než forma

Renesance - obsah převažoval nad formou; vznik nových žánrů - novela (Boccaccio - Dekameron), sonet (Petrarca), Villonská balada

Baroko - důraz na formu; vyhrocenost, protikladnost, mysticismus, kontrast (nebe-peklo)

Klasicismus - důležitější byla forma, byla pevná forma, řád, daná pravidla; v klas. nesměla v divadle padnout facka; neuznávali Shakespeara, vzor antika a její dokonalost

Romantismus a realismus - obsah se podřizuje formě; uvolnění formy, experimenty (román jako dopis, román ve formě dialogů)

Moderní lit. - forma se velice uvolňuje, stírají se hranice mezi prózou a poezií; vznik nové formy básně v próze (Ch. Baudelaire)