23. IDEA KRÁSY V LIT.

1. KRÁSA = estetický pojem, estetická funkce

= to, co je nám (subjektivně) libé, co nás uspokojuje, co se nám líbí, co odpovídá našemu ideálu -> krása je tedy relativní kategorií, neboť pro každého z nás může být krásné něco jiného

- pojetí krásy je ovlivněno historickým, společenským a národnostním zařazením, dobovými pravidly, morálkou, zaměstnáním, vzděláním, inteligencí, přírodními podmínkami -> dobové pojímání krásna (hledání krásy v ošklivosti, ošklivosti v kráse)

- opak krásy označujeme jako ohavné

Ideál krásy je pro každého něco jiného, zvlášť dnes, kdy žijeme v tzv. postmoderní době a krásné může být tedy všechno. Dříve to však tak subjektivní záležitost nebyla – uznávaly se různé hodnoty a prosadily se obecně platné ideály krásy, typické pro svoji dobu. Představy o kráse se tedy měnily.

2. OBDOBÍ:

ANTIKA - krása v harmonii ducha a těla (Olympijské hry = spojení rozumu a vnější krásy), krásu představovala plodnost

- snaha o dosažení kalokagathie - jak krásy duševní, tak i tělesné

- člověk se snažil být co nejvšestrannější a snažil se vyrovnat bohům

STŘEDOVĚK - krása se odvozovala od víry, na předním místě stály náboženské hodnoty, již ne důraz na fyzickou stránku, ale důraz na duchovno

- krásné bylo to, co bylo drahé, barevné, harmonické (Bůh se zasloužil o to, že věci jsou na světě uspořádány harmonicky)

- ideálem je mučedník, světec, kt. zasvětil svůj život Bohu

- spor duše s tělem a jiné spory (vždy byly vyzdvihovány u jednoho kladné vlastnosti)

- vyhýbali se ošklivosti (např. nemocní lidé, smrt, stáří) - kdyby se tím zabývali, museli by si klást otázku jestli existuje Bůh a jak tedy mohl tohle dopustit

- většina děl je anonymních

RENESANCE - uznává se krása pozemského života, harmonie těla a duše

- Boccaccio Dekameron x Shakespeare Hamlet

- návrat k antickým hodnotám, ale oproti antice, kde byli hlavní autoritou bohové, zde je to člověk, na kterého je kladen důraz (pohodlný život, pohodlnější stavby, vybavení – postele)

BAROKO - krásu vidí v člověku, který je věrný a podřízený Bohu

- opět nastává změna, lidé hledají jistoty po 30leté válce a obrací se na víru

- autoři se snaží docílit monumentality také díky kontrastnosti (krása x ošklivost, světlo x stín, nebe x peklo, válka x ráj, ďábel x Bůh), dynamičnost, pohyb

KLASICISMUS - krásný je ten, kdo je ukázněný a moudrý

- jsou pevně stanovena estetická pravidla

- žánry se dělí na vysoké – krásné (drama – např. Corneille Cid)

nízké – ošklivé (komedie – např. Moliere)

PREROMANTISMUS – konec hledání harmonie, spisovatel se individuálně vyjadřuje k problémům

ROMANTISMUS – klade důraz na city a prožitky

- rom. hrdina je vždy něčím zvláštním a hledá způsob, jak se vyrovnat se společností -> hledá únik do snu, minulosti, přírody

REALISMUS – naopak se přesně snaží zobrazit skutečnost, většinou zobrazován průměrný člověk a jeho život

MODERNA – krása i v ošklivosti

- na přelomu kladen důraz na individualitu a originalitu

- vznik mnoha směrů a každý z nich hledá krásu v něčem jiném, každý z –ismů si vytváří určitou představu, podle níž utvoří jakýsi řád a ten potom prosazují (např. dadaismus, surrealismus)

POSTMODERNA – krásné je všechno, ale vnímání krásy je dnes velmi subjektivní

sice čerpá ze starých směrů, ale mezi nimi mizí vyhraněnost a přidávají se nové nápady nebo se směry různě kombinují

- člověk 20.století chce být překvapován, šokován; hl. tabuizovaná témata

3. KÝČ (BRAK)

KÝČ je podbízivý výtvor bez umělecké kvality, náhražka skutečného díla, esteticky méně cenné produkty jakéhokoli umění

- kýč není něco skutečného, záměrné falšování skutečnosti, na něco si hraje, předstírá, napodobuje

- z něm. kütchen = shrabovat smetí, nebo z angl. skatch = náčrt, skica

- používá materiálové náhražky, často se jedná o napodobeniny uměl. děl

- ale zpracování je na vysoké řemeslnické a technické úrovni

- znaky: reprodukce, lež, iluze

- otázka vkusu jedince, doby, je to relativní záležitost (např. secese – v té době to byl kýč, dnes umělecky hodnotitelné)

- kýč umělecký – telenovely (chybí psychologie postav, nezobrazují skutečný život)

- kýč v literatuře – od 2.pol. 19.stol.; preferuje obsahovou stránku (musí to být dramatické), vychází z mezních lidských situací a zpracovává je velice povrchně, falešná emocionalita, černo-bílé postavy, ideově defektní, stereotypní fabule, naivní, schematické postavy, happyend

- např. D.Steelová, harlekýnky, Jude Deveaux

4. TRIVIÁLNÍ LIT.

- z lat.trivium, trivialis – pouliční, lehce dostupný

- z hlediska historického je to určitý typ pokleslého umění, které se začalo objevovat na konci 18.stol. a poč. 19.stol., souvisí se zvýšením počtu německého obyv. ve městech

= jsou to knížky lidového čtení (melodramatický příběh – nešťastná láska), tzv. jarmareční (kramářské) písně (informovali o srdceryvné události + obrázky s příběhem, zpívané)

- v období preromantismu a romantismu zasahuje triviální lit. do vysokých žánrů – Máchův Máj (triviální námět, ale není to triviální lit. z důvodu, že se zde objevují i typické mimodějové pasáže – popisy přírody, láska k českému kraji)

- triviální lit. je výhradně určena k pobavení čtenáře -> soustředí se na děj, zjednodušený jazyk, kompozice, postavy a jejich motivace jsou načrtnuty povrchně, happyend

5. BULVÁRNÍ LIT.

- od bulvár = ulice

- charakteristika podobná triviální lit., ale zde hl. 20.stol. -> souvisí to s rozvojem kapitalismu => všichni už začínali být vzdělaní, všeobecná gramotnost

- lit. určena pro městské obyvatelstvo, pro široké nekultivované publikum; rozšiřována lacino, ve velkých nákladech; zpočátku šířena jako periodika na pokračování, rodokapsy

- př. červená knihovna, dobrodužné romány, bondovky, jednoduché hist. romány, současná bulvární lit. má sklon k pornografii